BESTSELLER roku 2013 a 2014

Vážení čtenáři,

         rád bych Vám všem poděkoval. Dnes jsem se dozvěděl, že má kniha “Psychologie sériových vrahů” je BESTSELLER roku 2013 a daří se ji stejně dobře i letos. Příprava této knihy trvala velmi dlouho a o to více si vážím čtenářského zájmu a pozitivních odborných i laických reakcí.

Již příští rok vyjde druhý díl.

velmi děkuji a přeji pěkný den

Andrej Drbohlav

Tisková zpráva Andreje Drbohlava k brutálním útokům ve výchovných a diagnostických ústavech

Dne 25. 3. 2014 nad ránem napadli dva chlapci během svého společného útěku z výchovného ústavu v Králíkách brutálním, brachiálně-instrumentálně agresivním způsobem dva noční vychovatele, když jednoho z nich bodli šroubovákem do krku a dále inzultovali a vychovatelku povalili na zem a intenzivním způsobem ji zkopali. Oběma vychovatelům se díky zkušenosti s podobnými ataky podařilo útoku ubránit za cenu zranění a významně negativní psychické odezvy na prožité trauma, které si patrně vyžádá následnou psychologickou intervenci. Útočníci poté utekli, byli dopadeni policií ČR, předvedeni a vyslechnuti. Reálný a efektivní postih těchto jedinců však téměř neexistuje.

       Následně v řádu několika málo hodin jsem byl požádán o poskytnutí intervence a vyšetření obou útočníků za účelem dalšího doporučení postupu a zhodnocení jejich aktuální struktury osobnosti a pravděpodobného dalšího vývoje. V celé kauze, která zaujala média je však několik významných postřehů, kterým je nezbytné věnovat aktuálně pozornost a upozornit na četná systémová selhání.

        Nejen z důvodu, že znám detaily celé této kauzy, ale také protože se s podobnými jedinci setkávám často v řadě jiných podobných institucí bych rád upozornil na několik dílčích postřehů, které je potřeba efektivně řešit a změnit. Tuto kritiku a nadhled si mohu dovolit, neboť jsem zcela nezávislým behaviorálním patologem a psychopatologem, nejsem zaměstnancem žádné instituce a nemusím se bát o ztrátu zaměstnání, což zcela evidentně sehrává významnou roli v upřímném popisu slabých míst systému za zdmi desítek podobných ústavů po celé zemi, kam se žádný člověk ani novinář nedostane. Následující body představují jen základní výčet problémů.

 1)     Podobné, velmi agresivní útoky ve výchovných a diagnostických ústavech nejsou ani zdaleka ničím výjimečným. Dochází k nim pravidelně a často jsou profesionálně zvládnuty zaměstnanci daných ústavů. Informace se nedostanou ven z mnoha důvodů, které jsou lidsky i bezpečnostně pochopitelné, ale když o nich společnost neví, tak se o těchto problémech ani nemluví, což v důsledku znamená, že se systémově neřeší. Na úrovni jednotlivých ústavů je systém relativně funkční. Zaměstnanci a odborníci v těchto institucích se zde snaží všemi možnými způsoby přizpůsobit realitě často svépomocí, flexibilitou a improvizací. V období posledních 25 let, kdy se společnost a politická vůle  zaměřovaly na mnoho jiných priorit než je školství, ústavní péče, resocializace a vězeňství je vlastně obdivuhodné, že se daným institucím daří stále fungovat. Chyba tedy není ani tolik na straně jednotlivých ústavů i když i zde jsou značné rezervy, ale v celkovém systému a podpoře.

2)     V podobných případech se okamžitě hledá viník, aby mohl být exemplárně potrestán. Zástupci různých dozorových institucí se intenzivně zaměří na nalezení konkrétní osoby, ať už ředitele či vychovatelů, kteří jsou mnohdy propuštěni a tím je celý problém vyřešen. Nikdo se příliš nezajímá o změnu systému a zejména pak o oběti. Myslím tím o ty skutečné oběti těchto agresivních útoků. O psychology, pedagogy, etopedy, vychovatele, sociální a zdravotní pracovníky, kteří pracují ve vysoce rizikovém, nebezpečném a stresujícím prostředí s dětmi, které jsou však již od dětství velmi vyspělými násilníky, predátory, manipulátory a psychopaty. O ty, kteří se intenzivně věnují resocializaci těchto jedinců a chrání společnost před jejich negativním vlivem se systém příliš nestará a je to patrné jak v jejich vlastní ochraně, tak dostatečném finančním ohodnocení této psychicky a fyzicky náročné profese. Když jsou napadeni, tak kromě zdravotních následků samotného útoku musí čelit stresu, strachu a vzpomínkám na prožité trauma, které jim často již ani nedovolí se do zaměstnání vrátit. Obvykle totiž, a to je pouze jeden z mnoha negativních důsledků, také vyznámně zeslábne jejich respekt u ostatních dětí v ústavu a svou pozici si musí tvrdě znovu vybudovat.

3)     Za oběti jsou často považovány samotné děti nebo lépe řečeno útočníci. Ostře zmiňována a hlídána jsou jejich práva a ochrana. Práva však vždy musí souviset i s povinnostmi a s jasně definovaným postihem. Současná právní a institucionální podoba trestu je zcela nedostačující a naprosto kontraproduktivní. Většina těchto „dětských“ pachatelů zná velmi dobře svá práva a statut beztrestnosti, případně velmi nízké formy postihu, které nejsou represivní ani preventivní. Po návratu do skupiny dětí je po každém takovém činu výrazně posílena jejich sociální role v komunitě. Jsou vnímáni jako hrdinové a siláci, zatímco napadení vychovatelé jako poražení a slabí. Je potřeba si uvědomit, že podobná zařízení zabezpečují mimo jiné dvě základní potřeby. Předně multidisciplinární úsilí o socializaci a resocializaci, které však efektivně nemohou v žádném případě fungovat bez existence jasně stanovených pravidel a postihu, tedy naprosto klíčových aspektů respektu a autority, neboť bez postihu je v těchto často výrazně patologických jedincích posilována představa jejich nedotknutelnosti, beztrestnosti a filozofie násilí. Druhou potřebou je ochrana společnosti, ale také samotných jedinců, která bez konkrétních opatření a významné institucionální změny má v současné podobě značné rezervy, jak ukazuje tato a spousta jiných kauz z poslední doby.

4)     V kontextu redefinice trestu se dloudobě ukazuje, že je nezbytné se právně a institucionálně zaměřit na snížení věkové hranice trestně právní odpovědnosti a celkově výrazněji diferenciovat trestní sazby. V kontextu s jedinci ve výchovných a diagnostických ústavech je důležité zmínit, že ve 14 letech života jsou již často velmi zkušenými delikventy a statistiky i praxe ukazují, že majetkovou a násilnou trestnou činnost u nich nacházíme již před 12 rokem života. Jejich vývoj a kriminální cesta je značně akcelerována prostředím ze kterého pochází, ale paradoxně i dlouhodobým pobytem v ústavních zařízeních, jenž bez nástrojů ochrany a represe v daných jedincích nemohou příliš efektivně posilovat respekt k normám a životu.

5)   Je nezbytné v současné institucionální struktuře resocializačních zařízení rozlišit instituce dle závažnosti trestné a antisociální činnosti jedince, tedy vytvořit více stupňů podobně jako je tomu u výkonu trestu odnětí svobody ve věznicích. Dále tomuto rozdělení přidělit jasnou a srozumitelnou soustavu práv, povinností a trestu. Dané úrovně institucí vyjadřujících různé stupně nebezpečnosti jedince a nezbytnosti specifického přístupu také adekvátně vybavit, zabezpečit, personálně vyškolit a finančně ohodnotit rizikovost takové profese. Existuje mnoho zahraničních modelů, kterými je možné se inspirovat a je také mnoho dobrého a fungujícího, co lze ponechat a využít.

 Bylo by dobré, aby podobné brutální útoky v ústavech nebyly pouze zprávou bez dopadu, ale měly také pozitivní důsledky a podnítily zájem společnosti a vůli k nalezení efektivních změn napříč celým systémem. Předem děkuji novinářům za podporu těmto tématům, které představují slabé místo systému a mohou být do budoucna stále významnějším problémem.

PhDr. Andrej Drbohlav

odkaz na Krimi zprávy na Primě 27. 3. 2014

příspěvek na IV. konferenci Neuropsychiatrického fóra (23. – 25. 4. 2014)

program Neuropsychiatrického fóra (pro zvětšení klikněte na obrázek)

24. 4. 2014 v 10 hodin budu mít příspěvek na téma “Predikční analýza u kriminálních psychopatů” na Neuropsychiatrickém fóru. Společně v bloku přednášek se mnou vystoupí Dr. Valerián, který je zkušeným kriminalistou a šéfem mordparty a dále Dr. Jiřička, hlavní vězeňský psycholog.

více informací: http://www.npforum.cz/